*Canción a la luna.

Rusalka

 

ntonín Dvořák (Nelahozeves 1841 - Praga 1904) es sin duda, junto a su predecesor Bedrich Smetana (1828 - 1884), el padre de la ópera nacional checa y Rusalka su obra lírica más importante e internacionalmente conocida.La palabra rusalka es de origen ruso y significa "mujer encantada", pertenece pues a la legendaria familia de las náyades, ondinas, sirenas, nereidas y demás doncellas acuáticas. La obra tiene una fuerte influencia wagneriana, destacando los temas del "bosque" y del "agua" y es en definitiva una tesis sobre las relaciones, no siempre armónicas, del hombre con la naturaleza.Jaroslav Kvapil es el autor del libreto, basado libremente en un cuento de Hans Christian Andersen "Den lille havfrue" (La Sirenita). La primera representación tuvo lugar en Praga, en el Narodní Divadlo (El Teatro Nacional de Ópera), el 31 de marzo de 1901.

 

Síntesis

 

Acto I    

En un lago a la luz de la luna

 

Tres ninfas acuáticas bailan felices hasta la llegada de su padre, un espíritu de las aguas que se pone a jugar con ellas. En ese momento, Rusalka, la cuarta hermana, despierta y confía a su padre que se ha enamorado de un joven que suele ir al lago a bañarse. Rusalka explica que quiere tener un alma y así ser humana para poder estar con el hombre al que ama. El padre, tras advertirle que si hace eso perderá la inmortalidad y viendo que está decidida, le dice que vaya a hablar con la bruja Jezibaba quien le ayudará, pero con condiciones. Si quiere ser humana, será a cambio de su voz. Otra condición que le pone es que si su amado la rechaza, no será ninfa, ni humana y tendrá que vagar por el lago en soledad. Rusalka, que sólo piensa en el amor, acepta y Jezibaba le da una pócima. Al llegar el hombre, que resulta ser un príncipe, le pregunta si es ninfa o humana. Rusalka lo abraza y el príncipe la lleva al palacio.

 

Acto II

En el palacio del príncipe

 

Los preparativos para la boda entre Rusalka y el príncipe se llevan a cabo. Dos sirvientes comentan preocupados que la prometida de su amo es extraña y muda. Mientras tanto, el príncipe parece decidido a llevar adelante el matrimonio, aunque se muestra contrariado por el silencio de Rusalka y su frialdad. Inquieto, le insta a amarlo apasionadamente, pero entra en escena una princesa extranjera. El príncipe se enamora de la princesa, porque tiene voz, y enseguida pierde el interés por Rusalka.

Sigue un ballet, tras el cual el padre de Rusalka entra en escena. Encuentra a su hija desesperada y le pregunta si es esa la felicidad que buscaba entre los humanos. Rusalka, que sí puede hablar con su padre, le pide ayuda. Para concluir el acto, el príncipe y la princesa extranjera entran de nuevo en escena. El príncipe le declara su amor a la princesa, ésta le dice que ya no lo quiere, que siga a Rusalka al infierno.

 

Acto III

En el fondo del lago

 

Rusalka está desesperada, ya que no es ninfa ni humana, su única tarea será conducir a los hombres a la muerte. Pide a la bruja Jezibaba que la ayude y ésta sugiere que mate al hombre que la llevó a la perdición, pero Rusalka se niega.

Los criados del príncipe bajan al fondo del lago para pedir a la bruja que los ayude, ya que el príncipe está desolado desde que Rusalka lo abandonó.

El espíritu del agua aparece en escena y los criados huyen aterrorizados, culpando al príncipe de la traición sufrida por su hija Rusalka. El príncipe sigue enamorado de Rusalka y la busca sin descanso.

Al encontrarse, ella le reprocha que la abandonara. El príncipe pide perdón y le ruega que lo bese, Rusalka le advierte que si lo hace, él morirá, pero no le importa. Se besan y el príncipe muere dichoso.

Lucia Popp - Canción a la luna

 

Luna, que con tu luz iluminas todo

desde las profundidades del cielo

y vagas por la superficie de la tierra

bañando con tu mirada el hogar de los hombres.

¡Luna, detente un momento

y dime dónde se encuentra mi amor!

Dile, luna plateada,

que es mi brazo quien lo estrecha,

para que se acuerde de mí

al menos un instante.

¡Búscalo por el vasto mundo

y dile, dile que lo espero aquí!

Y si soy yo con quien su alma sueña

que este pensamiento lo despierte.

¡Luna, no te vayas, no te vayas!

 

(La luna desaparece tras una nube)

 

¡Qué fría está el agua!

 

(Se estremece de angustia)

 

¡Hechicera! ¡Hechicera!

 

Texto de la ópera en tres actos Rusalka Op. 114

 

Acto I

 

JEDNÁNÍ PRVNÍ

(Palouk na kraji jezera. Kolem lesy, v nich
na břehu jezera chalupa Ježibaby. Měsíc
svítí. Na staré vrbě, jež se sklání k jezeru,
sedí Rusalka, smutně zamyšlena)

TŘI LESNÍ ŽÍNKY
(tančí na polouku)
Hou, hou, hou
stojí měsíc nad vodou!
Zvědavě se v hloubku dívá,
po kameni ke dnu splývá,
hastrmánek hlavou kývá,
hou, hou, hou,
starou hlavou zelenou.

Hou, hou, bou,
kdo to chodí nocí tou?
Hastrmánku, měsíc stoupá,
už se tobě v okně vloupá,
ža chvíli se k tobě vloupá,
hou, hou, hou,
ve tvou síňku stříbrmou!

Hou, bou, hou,
měsíc bloudí nad vodou!
Po
jezeře tančí vánek,
probudil se hastrmánek,
hastrmánek, hastrmánek,
hou, hou, hou,
bublinky už ze dna jdou.

(Vodník se vynoří
a mne si oči)

LESNÍ ŽÍNKY
Hou, hou, hou,
hastrmánek nad vodou!
Hastrmánek chce se ženit,
která z vás chce vodu pěnit,
dědka česat, lože změnit,
hou, bou, hou,
s babkou hastrmanovou?

(Skotačí kolem
Vodníka)

VODNÍK
I pěkně vítám z lesa k jezeru!
Jakž, je tam smutno bujným slečinkám?
Mám dole na dnĕ samu nádheru
a zlatých rybek no pytle tam mám
rákosím se kmitnu,
ruku svou jen napnu,
po slečince chňapnu,
za nožky ji chytnu,
stáhnu si ji k nám!

(Lapá nemotorně po lesních žínkách)

LESNÍ ŽÍNKY
Hastrmánku, heja hej,
tedy si nás nachytej!
Hou, hou, hou
kterou chytíš, mužíčku,
da ti pěknou hubičku!
Ale žena, hahaha,
za uši ti vytahá!
Heja hej!

(Rozutekou se)

VODNÍK
Uličnická havět!
Kterak zbrkle pádí!
Horem, dolem,
dolem, polem
inu, mládí, mládí!

RUSALKA
Hastrmánku, tatíčku!

VODNÍK
Kýho šlaka, dítĕ
snad mi tady v měsíčku
nesušiš me sítĕ?

RUSALKA
Hastrmánku, tatíčku,
než se vody zpění,
sečkej se mnou chviličku,
af mi smutna není!

VODNÍK
I vida, smutno!

RUSALKA
Všechno řeknu ti!

VODNÍK
A dole taky?

RUSALKA
Smutno k zalknutí!

VODNÍK
Dole, kde je samý rej?
Není možná! Povídej!

RUSALKA
Chtěla bych od vás hlubin těch se zbýti,
člověkem být a v zlatém slunci žíti!

VODNÍK
Mohu-liž věřit vlastním uším svým?
Člověkem býti? Tvorem smrtelným?

RUSALKA
Sám vyprávěls ty zvěsti neznámé,
že mají duši, které nemáme,
a duše lidí že jde nebi vstříc,
když člověk zhyne a když znikne v nic!

VODNÍK
Dokud rodná kolébá tĕ vino,
nechtěj duši,
ta je hříchu plna!

RUSALKA
A pina lásky!

VODNÍK
Vodo pravěká
snad nemiluješ, dítĕ, člověka?

RUSALKA
Sem často přichází
a v objetí mé stoupá,
šat shodí no hrázi
a v loktech mých se koupá.
Leč pouhou vlnou jsem,
mou bytast nesmí zĭĭti,
ó vím, že člověkem
dřív musila bych býti,
jak já jej objímám
a vinu já jej v ruce,
by on mne objal sám
a zulíbal mne prudce!

VODNÍK
Dítĕ, dítĕ, z noci do noci
tvoje sestry budou pro tebe plakat
už ti není pomoci,
člověk-li tĕ v svou moc doved' zlákat!

RUSALKA
Hastrmánku, mužíčku,
on mne musí zočit
pověz, pověz, tatíčku,
co mám, smutná, počít?

VODNÍK
Ztracena, ztracena do věků,
prodána, prodána člověku!
Marno je lákat tĕ dolů v rej
Ježibabu si zavolej,
ubohá Rusalko bledá!

(Potápí se)

Běda! Běda! Běda!

(Zmizí pod vodou)

RUSALKA
Měsíčku no nebi hlubokém,
světlo tvé daleko vidí,
po světě bloudíš širokém,
díváš se v příbytky lidí.
Měsíčku, postůj chvíli,
řekni mi, kde je můj milý!
Řekni mu, stříbrný měsíčku,
mé že jej objímá rámě,
aby si alespoň chviličku
vzpomenul ve snění no mne.
Zasvit mu do daleka,
řekni mu, kdo tu naň čeká!
O mně-li duše lidská sní,
af se tou vzpomínkou vzbudí!
Měsíčku, nezhasni, nezhasni!

(Měsíc zmizí v mracích)

Ta voda studí, ó studí!

(Zachvěje se úzkostí.)

Ježibabo! Ježibabo!

VODNÍK
(pod vodou)

Ubohá Rusalko bledá!
Běda! Běda! Běda!

RUSALKA
(úpěnlivě)

Ježibabo! Ježibabo!

JEŽIBABA
(vyjde z chalupy a rozhlíží se)

Lkáním, štkáním, naříkáním
kdo mne budí před svítáním?

RUSALKA
Ježibabo, léku dej mi,
vodní kouzlo se mne sejmi!

JEŽIBABA
Slyším cosi, čichám cosi
ozvi se a pověz, kdo jsi!

RUSALKA
Rusalka jsem, vodní víla,
dej mi léku, tetko milá!

JEŽIBABA
Jsi-li víla, zjev se hbitě,
ukaž se mi, krásné dítĕ!

RUSALKA
Vlnami jsem upoutána,
do leknínů zamotána.

JEŽIBABA
Vytrhni se, cupy dupy,
pospěš ke mně do chalupa
pust ji, vlnko, pust ji ke mně,
af se nožky dotknou zemĕ!

(Rusalka seskočí a namáhavě tape
k Ježibabé)

JEŽIBABA
Nožičky, neste ji, Nožičky, držte ji
vida, jak nožičky chodit
už umějí!

RUSALKA
(klesne k nohám Ježibaby)

Ježibabo, pomoz, pomoz!
Staletá moudrost tvá všechno vi,
proniklas přírody tajemství,
za nací hlubokých o lidech sníš,
odvěkym živlům rozumíš,
pozemské jedy, paprsky měsíce
dovedeš svařit no léků tisíce,
dovedeš spojit, dovedeš bořit,
dovedeš usmrtit, dovedeš stvořit
člověka v příšeru, příšeru v člověka,
dovede proměnit moudrost tvá odvěká,
rusalky za noci hrozbou svou strašíš,
pro lidské strasti divné léky snašíš,
pro nás i pro lidi ve světě dalekém
sama jsi živlem sama jsi člověkem,
se smrtí věčnost je věno tvé
pomoz mi, pomoz mi, zázračná ženo!

JEŽIBABA
To já znám, to já znám,
s takovou se chodí k nám!
Ale slyš, pilně slyš,
nežli léku okusíš,
perly máš, krásu máš,
pomohu-li, co mi dáš?

RUSALKA
Vše, co mám, si vem,
ale udělej mne člověkem!

JEŽIBABA
A nic víc? Pranic víc?
Proto přišlas úpějíc?
Voda tĕ už omrzela,
lidského jsi lačna těla,
milování, laškování,
hubiček a cukrování
to já znám, to ja znám,
s takovou se chodí k nám!

RUSALKA
Tvoje moudrost všechno tuší
dej mi lidské tělo, lidskou duši!

JEŽIBABA
Dám ti, dám,
věz lo rarach sám!
Ale ty mi musíš dát
průsvitný svůj vodní šat
a když lásky neokusíš
no světě,
zavržena žití musíš
v hlubinách zas prokletě!
Ztratíš-li tu lásku, po niž tvůj cit prahne,
kletba vodních mocí zas tĕ v hloubku stáhne,
a než nabudeš ji, trpět budeš též,
pro všechen lidský sluch něma zůstaneš!
Chceš být němá, chceš,
pro toho, jejž miluješ?

RUSALKA
Jeho-li lásku poznat smím,
ráda, věř, pro něj oněmím!

JEŽIBABA
Střez si ho, střez,
a věz to, věz,
prokleta-li se vrátíš ve vodníkovu říš,
miláčka svého také zahubíš!
Stane se navždy obětí
věčného tvého prokletí!

RUSALKA
Čistou duší, čistou lidskou duší
moje láska všechna kouzla zruší!

JEŽIBABA
Tedy pojd’, honem pojd’,
do chaty mne vyprovod’!
V krbu jedy navaříme,
rusalku tím napojíme.
Ale potom ani muk,
čury mury fuk!

(Vejdou do chalupy, v jejímž okénku
zaplane červená záře. Proud jisker
vyrazí komínem. Za chvíli lze slyšet
sykot v kotli. Do toho se mísí zaklínání
Ježibaby. Lesní žínky slyšíce to
vybíhají z lesa a postrašeny nahlížejí
okénkem do chalupy)

JEŽIBABA
(v chalupě)

Čury mury fuk
bílá pára vstává z luk!
Kapka krve dračí,
deset kopek žlučí,
teplé srdce ptačí,
už to z kofle hučí!
Skoč, můj mourku, skoč a skoč,
varem v kotli pozatoč!
Cury mury fuk,
nelekej se větších muk!
Tot’ tvé lidské věno,
a to musíš píti,
tím, co uvařeno,
jazyk zdřevění ti!
Skoč, můj mourku, hola hej,
v hrdlo jí tu šfávu vlej!
Čury mury fuk,
ale ted’ už ani muk!

(Divoký sykot v chalupě zvolna slábne.
Lesní žínky se rozprchly. Obloha
se jasní, zdaleka znějí lovecké rohy)

VODNÍK
(hluboko pod vodou)

Ubohá Rusalko bledá!
Běda! Běda! Běda!

(Lovecké rohy znějí stále
zřetelněji, lovci se blíží.
Je
slyšet zpěv princova Lovce)

LOVEC
(zdaleka)

Jel mladý lovec, jel a jel,
laň bílou v lese uviděl.
Hluboké oči ta měla.
Zdali ji stihne má střela?
Ó, mladý lovče, dále spěj,
tu bílou laňku nestřílej!
Varuj se jejího těla!
Zdali ji stihne má střela?

(Lovecké rohy znovu znějí)

PRINC
(vyrazí z lesa s kuší v ruce)

Zde mihla se a zase zmizela!
Horem a dolem, lesem a polem
podivná zvěř ta míhá se kolem
a tady stopa znikla docela!
A tajemným vlněním potají
ty vody mne v lokty své lákají,
jak bych měl divoký lovu cit
v objetí jejich zas ochladit.
Krok vázne mi, stesk cítím neznámý,
zbraň z unavené ruky padá mi,
sotva lov začal, unavil mne vráz,
divné to kouzlo zajalo mne zas!

(Lovci se blíží)

LOVEC
Laň nebyla to lovče, stůj!
Bůh tvoji duši opatruj!
Srdce tvé smutno le zcela!
Koho to stihla tvá střela!

(Lovci vyjdou z lesa)

PRINC
Ustaňte v lovu, no hrad vrat’te se,
podivné čáry bloudí po lese,
divnější čáry v duši mám
domů vrat’te se, chci býti sám!

(Lovci odcházejí. Princ usedne na
břehu jezera, ale když vzhlédne,
spatří Rusalku. Rusalka vyšla z
chalupy. Je basa, v popelavých
šatech nuzného dítěte. Krásné
její zlaté vlasy hluboko splývají.
Je němá)

(vyskočí)

Vidino divná, přesladká,
jsi-li ty člověk nebo pohádka?
Přišla jsi chránit vzácné zvěři,
kterou jsem zahléd' v lesa šeři?
Přišla-lis prosit za ni,
sestřičko bílých laní?
Anebo sama, jak vstříč mi jdeš
kořistí lovcovou býti chceš?

(Rusalka vztáhne k němu němě ruce)

Svírá ti ústa tajemství,
či navždy jazyk tvůj ztich'?
Něma-li ústa tvá, Bůh to ví,
vylíbám odpověd’ z nich!
Odpověd’ záhadám, jež mne sem lákaly,
jež mne sem volaly přes tmí, přes skály,
abych tu konečně v blažený dnešní den,
dítĕ, tvým pohledem náhle byl okouzlen!
Co v srdci tvém jest ukryto,
máš-li mne ráda,
zjev mi to!

(Rusalka mu padne do náručí)

RUSALKY
(pod vodou)

Sestry, jedna schází z nás!

(Rusalka polekána se vzchopí a naslouchá)

Sestřičko, kam odešlas?

(Rusalka se chvěje nerozhodností a bázní)

VODNÍK
(pod vodou)

Přes hory, doly a lesy!

RUSALKY
Sestřičko, sestřičko, kde jsi?

(Rusalka se stulí ve svrchované úzkosti
v princovu náruč)

PRINC
Vím, že jsi kouzlo, které mine
a rozplyne se v mlžný rej
leč dokud čas náš neuplyne,
ó pohádko má, neprchej!
Můj skončen lov nač myslit naň?
Tys nejvzácnější moje laň.
Tys hvězdička zlatá v noc temnou
pohádko má, pojd’ se mnou!

(Odvádí Rusalku)

 

ACTO PRIMERO

(Un claro del bosque a orillas de un lago, donde
se haya la choza de la hechicera. La luna brilla.
Rusalka está sentada, pensativa y triste, sobre el
viejo sauce llorón que se inclina sobre el lago)

LAS TRES NINFAS
(Bailan en la pradera)

¡Hou, hou, hou!
La luna brilla sobre el agua
y mira a las profundidades
donde el Señor de las Aguas
mueve su cabeza.
¡Hou, hou, hou,
su vieja cabeza verde!

¡Hou, hou, hou!
¿Quién camina en la oscuridad?
¡La luna sube, Hastrmán,
y balanceándose en la ventana
en un instante entrará en tu casa!
¡Hou, hou, hou,
en tu habitación plateada!

¡Hou, hou, hou!
Sobre los prados se desliza la luna,
el viento acaricia la superficie del lago
y el Señor de las Aguas se despierta.
Las burbujas ya suben desde el fondo,
¡hou, hou, hou!
anunciando su presencia.

(Lentamente, el Señor de las Aguas
emerge frotándose los ojos).

LAS NINFAS
¡Hou, hou, hou!
El Señor de las Aguas sale del agua.
Él quisiera casarse
con aquella de nosotras
que consintiera en peinar al viejo
¡hou, hou, hou!
y cambiar su cama por la de la vieja ondina.

(Bailan alrededor del viejo
mientras le hacen mil carantoñas)

EL SEÑOR DE LAS AGUAS
¡Sed bienvenidas al bosque y al lago!
¿Os aburrís, juguetonas señoritas?
¿Encontráis triste este bosque?
En el fondo del lago tengo mil y una maravillas,
y cantidad de peces dorados.
¡Veloz como un relámpago
alargaré mi hábil brazo
y atraparé a una de vosotras
sumergiéndola hasta mi morada!

(Intenta torpemente atrapar a las ninfas)

LAS NINFAS
¡Hastrman, heya, hey,
intenta atraparnos!
¡Hou, hou, hou!
¡Aquella que atrapes, hombrecito,
te dará un dulce beso!
¡Pero tu mujer, ha, ha, ha,
te tirará de las orejas!
¡Heya, hey!

(Escapan de él mientras ríen)

EL SEÑOR DE LAS AGUAS
¡Chiquillas traviesas!
¡Mirad cómo corren
por las colinas y los valles,
a través de los campos!...
¡Oh, esta juventud, esta juventud!

RUSALKA
¡Hastrmán, querido papá!

EL SEÑOR DE LAS AGUAS
¿Por Dios, hija mía,
acaso quieres secar mis redes
a la luz de la luna?

RUSALKA
¡Hastrmán, querido papá,
antes de sumergirte,
quédate un momento aquí, conmigo,
para ahuyentar mi tristeza!

EL SEÑOR DE LAS AGUAS
¿Cómo? ¿Tú triste?

RUSALKA
¡Te lo contaré!

EL SEÑOR DE LAS AGUAS
¿Bajo las aguas también?

RUSALKA
¡Triste hasta casi morir!

EL SEÑOR DE LAS AGUAS
¿Incluso abajo, donde reina la alegría?
¡No es posible! ¡Cuéntame!

RUSALKA
¡Quisiera irme, dejar estas profundidades,
convertirme en mujer y vivir bajo el dorado sol!

EL SEÑOR DE LAS AGUAS
¿Puedo creer lo que oyen mis oídos?
¿Convertirte en mujer?... ¿En un ser mortal?

RUSALKA
¡Tú me has contado esas historias!
Nosotros no tenemos alma,
pero ellos tienen una
que va al cielo cuando mueren.

EL SEÑOR DE LAS AGUAS
Mientras estés con los tuyos,
no te preocupes por su alma
pues ¡está llena de pecados!

RUSALKA
¡Pero también de amor!

EL SEÑOR DE LAS AGUAS
¡Por Neptuno y nuestras aguas!
¿No estarás enamorada de un hombre? ¡Dime!

RUSALKA
Él viene aquí a menudo
buscando mi abrazo;
deja su ropa en la orilla
y se baña en mis brazos.
Pero yo no soy más que una ola
y no puede verme.
¡Sé que debería
convertirme en mujer
para que pudiera abrazarme
y besarme,
al igual que yo cuando
lo estrecho y rodeo con mis brazos.

EL SEÑOR DE LAS AGUAS
¡Oh, hija mía, hija mía,
tus hermanas van a llorar tu suerte,
pues nadie podrá hacer nada por ti
si un hombre te atrapa!

RUSALKA
Hastrmán, Señor de las Aguas,
es preciso que él pueda verme.
Dime querido papá,
¿qué puedo hacer en mi desesperación?

EL SEÑOR DE LAS AGUAS
¡Estarás perdida, perdida para siempre,
si te vendes a un hombre!
Inútil persuadirte para que vuelvas.
¡Ve! ¡Llama pues a la hechicera,
mi pobre y pequeña Rusalka!

(zambulléndose en el lago)

¡Qué desgracia!

(Desaparece bajo el agua)

RUSALKA
Luna, que con tu luz iluminas todo
desde las profundidades del cielo
y vagas por la superficie de la tierra
bañando con tu mirada el hogar de los hombres.
¡Luna, detente un momento
y dime dónde se encuentra mi amor!
Dile, luna plateada,
que es mi brazo quien lo estrecha,
para que se acuerde de mí
al menos un instante.
¡Búscalo por el vasto mundo
y dile, dile que lo espero aquí!
Y si soy yo con quien su alma sueña
que este pensamiento lo despierte.
¡Luna, no te vayas, no te vayas!

(La luna desaparece tras una nube)

¡Qué fría está el agua!

(Se estremece de angustia)

¡Hechicera! ¡Hechicera!

EL SEÑOR DE LAS AGUAS
(Desde las profundidades)

¡Mi pobre y pequeña Rusalka!
¡Qué desgracia!

RUSALKA
(Con insistencia)

¡Hechicera! ¡Hechicera!

LA HECHICERA
(Sale de su choza y mira a su alrededor)
¿Quién me despierta antes del alba
con gemidos, sollozos y lágrimas?

RUSALKA
¡Hechicera, dame un remedio
para liberarme del poder del agua!

LA HECHICERA
¡Oigo voces!
¿Dime quién eres?

RUSALKA
Yo, Rusalka, el hada de las aguas.
¡Dame un remedio, querida tía!

LA HECHICERA
¡Si eres un hada, aparece,
muéstrate, bella niña!

RUSALKA
Estoy prisionera en estas olas,
enredada entre los nenúfares.

LA HECHICERA
¡Suéltate enseguida,
corre hacia mi choza!
¡Ondas, dejadla partir,
que sus pies toquen la tierra!

(Rusalka salta y con dificultad se aproxima
hasta la hechicera)

LA HECHICERA
¡Pequeños pies, sostenedla,
pequeños pies, llevadla!
¡Sus pequeños pies ya saben caminar!

RUSALKA
(Postrada a los pies de la hechicera)

¡Hechicera! ¡Ayúdame!
Tu sabiduría centenaria
conoce los secretos de la naturaleza.
Durante la noche sueñas con los hombres,
conoces los elementos eternos,
los venenos terrestres y los rayos de luna;
sabes preparar miles de pócimas,
sabes unir y separar, matar y crear,
tu sabiduría ancestral sabe transformar
al hombre en monstruo y al monstruo en hombre.
Tus hechizos nocturnos asustan a las ninfas,
consigues extraños remedios
para nosotros y para los hombres;
y para ellos, representas a la vez
a los elementos y al ser humano.
La muerte y la eternidad están en tu mano.
¡Ayúdame, ayúdame, tú que haces milagros!

LA HECHICERA
¡Sé todo acerca de eso
y por ello me alaban!
Pero escucha, escucha bien
antes de probar la poción,
puesto que posees perlas y belleza...
¿Qué me darás si te ayudo?

RUSALKA
¡Toma todo lo que tengo,
pero haz de mí un ser humano!

LA HECHICERA
¿Sólo eso?
¿Y por eso has venido llorando?
¿Acabas de dejar el agua
y deseas un cuerpo humano
de amor y juegos,
de besos y arrullos?
¡Sé todo acerca de eso
y por ello me alaban!

RUSALKA
Tu sabiduría lo ha adivinado todo.
¡Dame un cuerpo y un alma humanos!

LA HECHICERA
¡Te los daré
y que el diablo sirva de testigo!
Pero antes deberás darme
tu vestido hecho de agua transparente
y si no encuentras el amor en la tierra,
deberás vivir repudiada y maldita
en las profundidades.
Si pierdes el amor al que aspira tu corazón,
la maldición de los poderes del agua
te arrastrará de nuevo al fondo del lago.
E incluso, si encuentras ese amor sufrirás,
pues para el oído humano ¡estarás muda!
¿Quieres estar muda
para aquél a quien amas?

RUSALKA
¡Si es para conseguir su amor
seré muda con placer!

LA HECHICERA
¡Ten cuidado,
pues si regresas maldita
al reino de las aguas,
tu amado perecerá contigo!
¡Él será víctima de la maldición,
eternamente!

RUSALKA
¡Con un alma, con un alma humana pura,
el amor vencerá todos los sortilegios!

LA HECHICERA
¡Ven entonces, ven rápido,
acompáñame hasta mi choza!
Allí prepararemos
una poción para Rusalka.
Pero enseguida callarás.
¡Abracadabra!

(Entran en la choza. En la pequeña ventana
aparece un resplandor rojo. Centenares de
chispas saltan de la chimenea. Se oye hervir
el caldero y los encantamientos de la hechicera.
Esos sonidos atraen a las ninfas que salen del
bosque curiosas, pero asustadas y miran a través
de la ventana).

LA HECHICERA
(Desde el interior)

¡Abracadabra!
¡Una bruma blanca recorre los bosques!
¡Una gota de sangre de dragón,
dos gotas de bilis,
un corazón de pájaro, caliente y aún palpitante!
¡Salta, gatito, salta y salta,
mezcla esta poción en el caldero!
¡Salta, gatito, salta y salta,
mezcla esta poción en el caldero!
¡Abracadabra!
¡No tengas miedo a los sufrimientos más grandes!
¡Para alcanzar tu destino humano
deberás beber este potente filtro
que entumecerá tu lengua!
¡Salta, gatito, heya, hey,
vierte este filtro en su garganta!
¡Abracadabra!
Y ahora, ¡ni una palabra!

(El silbido de la bruma pierde fuerza poco
a poco. Las ninfas se dispersan. Amanece
y se oyen a lo lejos unos cuernos de caza).

EL SEÑOR DE LAS AGUAS
(Desde el fondo del agua)

¡Pobre Rusalka!
¡Qué desgracia!

(El sonido de los cuernos de caza se hace cada
vez más fuerte. Los cazadores se acercan.
Se oye cantar a un cazador del séquito)

EL CAZADOR
(De lejos)

Un joven cazador caminaba y caminaba
cuando de repente descubrió entre las ramas
a una cierva blanca de dulces ojos.
- ¿Mi flecha la alcanzará? -
¡Oh, joven cazador, sigue tu camino
y no tires sobre esta cierva blanca!
¡Desconfía de su cuerpo blanco!
- ¿Mi flecha la alcanzará? -

(Los cuernos de caza resuenan de nuevo)

EL PRÍNCIPE
(Sale del bosque con una ballesta en la mano)

¡Ha desaparecido!
A través de colinas, valles, campos y bosques
una extraña criatura gira a mi alrededor.
Las huellas desaparecen aquí.
Con sus ondas misteriosas
esas aguas intentan atraerme,
como si quisieran con sus frescos brazos
apagar mi deseo de cazar.
Mi andar es pesado, el cansancio me vence
y mi arma cae de mi debilitada mano.
¡Desde el comienzo de la caza sentí
que una extraña magia se apoderaba de mí!

(Los cazadores se acercan)

EL CAZAZDOR
¡No es una cierva, cazador, espera!
¡Que Dios guarde y proteja tu alma!
¡Estás atrapado!
¿A quién ha alcanzado tu flecha?

(Algunos cazadores entran en escena)

EL PRÍNCIPE
¡Dejad la caza y volved al castillo!
Una magia extraña vaga por el bosque
y otra, aún más extraña, invade mi alma.
¡Volved, deseo quedarme solo!

(Los cazadores se van. El Príncipe se sienta al
borde del lago, pero cuando levanta los ojos,
ve ante él a Rusalka con apariencia humana.
Ha salido de la choza de la hechicera descalza,
con una simple túnica, gris como la ceniza.
Parece una niña. Sus bellos cabellos le caen
sobre los hombros. Pero está muda)

(Sobresaltado)

¡Oh, qué extraña y dulce visión!
¿Eres una mujer o un hada?
¿Has venido a proteger a la extraña criatura
que vi entre las sombras del bosque?
¿Has venido a interceder por ella,
por la pequeña cierva blanca?
¿O viniendo a mi encuentro
quieres ofrecerte en botín al cazador?

(Rusalka, sin hablar, tiende sus brazos hacia él)

¿Es que un secreto ha cosido tu boca?
¿Acaso tu lengua está muda para la eternidad?
¡Por Dios! ¡Si tu boca permanece muda
tendré que obtener la respuesta
con la ayuda de tus besos!
Descubre el misterio que me ha traído hasta aquí
a través de espinas y rocas,
en este feliz día
¡en que he sufrido el embrujo de tus ojos!
¡Si me amas, revélame lo que escondes
en tu corazón!

(Rusalka se arroja en sus brazos)

HERMANAS DE RUSALKA
(Desde el fondo de las aguas)

¡Hermanas, una de nosotras ha desaparecido!

(Rusalka, asustada, se levanta y escucha)

¿Hermanita dónde estás?

(Rusalka tiembla de indecisión y pena)

EL SEÑOR DE LAS AGUAS
(Hablando desde el fondo del lago)

¡Por montañas, valles y bosques!

HERMANAS DE RUSALKA
¿Hermanita dónde estás?

(Angustiada, Rusalka apoya su cabeza
en el pecho del Príncipe)

EL PRÍNCIPE
Sé que no eres más que un espejismo
que desaparecerá con la bruma,
pero mientras llega ese momento,
hada, ¡no te desvanezcas!
La caza ha terminado
y tú eres mi más hermosa cierva,
mi estrella dorada en la noche sombría.
¡Oh, ninfa mía, ven conmigo!

(El Príncipe se lleva a Rusalka)

 

 

Acto II

 

JEDNÁNÍ DRUHÉ

(Sad na zámku princově. V pozadí
sloupořadí a slavnostní síň hodovní.
V popředí pod starými stromy rybník.
Odpoledně chýlí se zvolna k več eru a pak v noc)

HAJNÝ
(přichází s Kuchtíkem)

Jářku, jářku, klouče milé,
dopověz, dopověz,
jakáže to kratochvíle
no zámku se strojí dnes?
To je hostí no síni,
to je práce v kuchyni,
no stolích a no policích
podivného náčiní!

KUCHTÍK
Máme ti ted’ sháňku,
milý strýče Vaňku,
do večera od svítání
neustanem v práci ani!
Pomysli si, pomysli si,
zdas to, strýčku, slyšel kdysi:
Princ ti našel v lese
divné stvoření
a s ním, podivme se,
snad se ožení!
Našel prý ji v lesích tvých,
ve tvých lesích hlubokých
ale at’ ji vzal, kde vzal,
já bych se jí, strýčku, bál!
Holka je ti němá,
kapky krve nemá,
chodí jako vyjevená
to by byla čistá žena!

HAJNÝ
Je to pravda vskutku,
co se mluví všude?
Můj ty milý smutku,
už to takhle bude!
At’ nás Pánbůh chrání,
myslivec jsem starý,
že v tom milování
vězí divné čáry!
U nás v lese straší
šlakovité moci,
lesem divní braši
chodí o půlnoci.
Je-li v těle duše slabá,
uhrane ji Ježibaba,
pode hrází tuze snadno
hastrman tĕ stáhne no dno.
A kdo vidí lesní žínky
bez košilky, bez sukýnky,
omámí ho lásky chtíč
Pánbůh s námi a zlé pryč!

KUCHTÍK
(s úzkosti)

Strýčku, já se bojím!

HAJNÝ
Inu, není div,
Pánbůh hříchům tvojím
budiž milostiv!

KUCHTÍK
Náš Princ vždy tak švarný byl,
kterak se ted' proměnil!
Není, jaký býval, není,
bloudí jako omámen,
stará Háta no modlení
dává za něj den co den.
A pan farář, jak to slyšel,
varovat ti Prince přišel,
ale Princ ne a ne.
Holka prý tu zůstane!

HAJNÝ
Proto jsou tu hosté již!
Proto se tak prázdní spíž!
Proto jsem honem vlek'
pino zvěře no zámek!

KUCHTÍK
Naštěstí, jak zdá se,
nemělo to být,
všechno může zase
jiná pokazit!
Stará Háta vypráví,
jak prý je Princ vrtkavý,
už prý jeho láska mizí,
jinou prý zas v mysli má,
po jakési Kněžně cizí
hází prý už očima!

HAJNÝ
Pánbůh dej, Pánbůh dej,
ve zdraví ha zachovej!
Já být Princem, bez okolků
vyhnal bych tu cizí holku,
než mne v peklo zamotá,
at’ se klidí, žebrota!

KUCHTÍK
(náhle)

Hu, tam si vede Princ tu obludu!

(Uteče)

HAJNÝ
Já no ni taky čekat nebudu!

(Uteče jinudy. Rusalka krásnĕ oděna,
ale stále smutná a bledá, přichází s
Princem)

PRINC
Již týden dlíš mi po boku,
jak z báje zjev dlíš přede mnou,
a mamĕ v očí hluboku
tvou bytost hledám tajemnou!
Má sňatek dát mi teprve,
co láska dávno chtěla,
by rozhořela jsi do krve
a byla ženou mou zcela?
Proč chladí tvoje objetí,
vzplát vášní proč se bojí?
Proč úzkostí jen zachvěti
mám v náruči se tvojí?
A marně, marně dusím smutný cit,
z náruče tvé se nelze vyprostit
byt’ stok rát byla jsi chladná, nesmělá,
mít musím tebe, musím docela!

KNĚŽNA
(přichází sloupořadím,
spatříc Prince a Rusalku)

Ne, není to láska, hněvivý je to cit,
že jiná dlí, kde já jsem chtěla být
a že jsem jeho míti neměla,
at’ štěstí obou zhyne docela!

(Jde v popředí)

Zda no chvíli Princ vzpomene si přec,
že hostitelem je též milenec!

(Svůdně)

Má na to štěstí, jímž vás blaží svět,
též cizí host jen němě pohlížet?

(Stane mezi Princem a Rusalkou)

PRINC
(vzruší se, sotvaže spatřil Kněžnu)

Ach, výčitka to věru včasná
a s vašich rtíků rád ji snáším,
i ženich věru, Kněžno krásná,
je především jen sluhou vaším!

KNĚŽNA
(pohlédne no Rusalku)

A vaše kráska, citů vašich paní,
vás nepokárá za to slovem ani?

(Rusalka na ni pohlédne s hněvnou bolestí)
(jízlivě)

Či v pohledu svém tolik něhy má,
že mluví s vámi pouze očima?

PRINC
(v rozpacích)

Leč oči její říci zapomněly,
že hostitel se nepozorným stal.
Necht’ nahradí ted' rychle, svolíte-li,
co roztržit jen chvíli zanedbal.

(Podává kněžně ruku. Rusalka pokročí
a křečovitě se chytne ruky Princovy)

Nač rozpaky tvoje? A proč se tolik chvěješ?
V svou komnatu pospěš a stroj se k plesu již!

(Odvádí Kněžnu)

KNĚŽNA
(odchází k Rusalce)

O, vystrojte se v šaty přebohaté,
mám dvornost jeho, vy však srdce máte!

(Rusalka strnule hledí za nimi, jako by
pohledem chtěla Prince zadržet, ale pak
smutna a zlomena odchází suma sloupořadím.
Zatím se stále šeří, večer hasne a později
zasvitne měsíc. V síni zazní slavnostní
hudba a zaplanou světla. V pozadí je vidět
slavnostní ruch, hosté se scházejí a tvoří
skupiny. Později zpěv a tanec)

Slavnostní Hudba

VODNÍK
(vynoří se z rybníka a dívá se do síně,
kde viří veselí)
Běda! Běda!
Ubohá Rusalko bledá,
v nádheru světa zakletá!
Běda! Běda!

Celý svět nedá ti, nedá,
vodní čím říše rozkvétá!
Stokrát bys byla člověkem,
ve jhu jsi spjatá odvěkém,
byt’ měl tĕ člověk stokrát rád,
navždy ho nemůžeš upoutat!
Ubohá Rusalko bledá
zajatá v kouzlo lidských pout!
Až se zas vrátíš k družkám svým,
budeš jen živlem smrtícím,
vrátíš se žitím uvadlá,
prokletí živlů jsi propadla!
Ubohá Rusalko bledá,
v nádheru světa zakletá!

SBOR
(v síni)

Květiny bílé po cestě,
po cestě všude kvetly,
hoch jel a jel k své nevěstě
a den se smál tak světlý.
Nemeškej hochu, k milé spěš,
dorosteš záhy v muže,
zpátky až tudy pojedeš,
pokvetou rudé růže.
Květiny bílé nejdříve
úpalem slunce zašly,
ale ty růže ohnivé
svatební lože krášlí.

(Princ se objeví chvílemi uslavnostním
ruchu, jenž víří sálem, a dvoří se okázale
Cizí kněžně, nevšímaje si Rusalky)

VODNÍK
Ubohá Rusalko bledá
v nádheru světa zakletá!
Běda, běda!

No vodách bílý leknín sní,
smutným ti druhem bude
pro tvoje lože svatební
nekvetou růže rudé!

(Rusalka vyběhne zoufalá ze síně
a prchá sadem k rybníku)

VODNÍK
(překvapen)

Rusalko, znáš mne, znáš?

RUSALKA
(náhle nabyvši řeči, vykřikne)

Vodníku, tatíčku drahý!

VODNÍK
Proto jsem přišel v zámek váš,
bych zřel tĕ truchlit tak záhy?

RUSALKA
Tatíčku, Vodníčku, spas mne, spas,
úzkost mne pojala hrozná!
Běda, že chtěla jsem zradit vas,
běda, kdo člověka pozná!
Běda! Běda!

Jiná jej krásou jala vráz,
divokou lidskou krásou
a mne už nezná, nezná zas
Rusalku prostovlasou!

VODNÍK
On že tĕ zavrh', jenž měl tĕ rád?
Musíš ted', musíš vytrvat!

RUSALKA
Ó marno, marno, marno to je
a prázdnota je v srdci mém,
jsou marny všechny vděky moje,
když zpola jsem jen člověkem!
Ó marno, mne už nezná zas.
Rusalku prostovlasou.
Jí hoří v očích vášně síla,
té lidské vášně prokleté,
mne voda chladná porodila
a nemám, nemám vášně té!
Prokleta vámi, pro něj ztracena,
odvěkých živlů hluchá ozvěna,
ženou ni vílou nemohu být,
nemohu zemřít, nemohu žít!

(Princ přichází s Kněžnou z hodovní síně
do sadu)

Vidíš je, vidíš? Jsou tu zas
tatíčku, tatíčku,
spas mne, spas!

KNĚŽNA
(Princem provázena)

Vám v očích divný žár se zračí
a naslouchám vám zmámena,
jste stále vřelejší a sladší
ó Princi, co te znamená?
Kam prchla vaše vyvolená,
ta bez řečí a beze jména?
Kam prchla, aby viděla,
že Princ je změněn docela!

PRINC
Kam prchla! Milý Bůh te ví!
leč změnou tou jste sama vinna
a letní noc te nepoví,
že zajala mne kouzla jiná.
Ó nazvete to rozmarem,
že miloval jsem jinou chvíli,
a bud'te žhavým požárem,
kde dosud luny svit plál bílý!

KNĚŽNA
Až požár můj vas popálí
a všechny vaše vášně zděsí,
až odejdu vám do dáli
co s leskem luny počnete si?
Až obejmou vas lokty sličné
té němé krásky náměsíčné -
čím k vášni hřát se budete?
Ó, škoda, škoda vášně té!

PRINC
(rozvášněn)

A kdyby celý svět
chtěl klnout mojí touze
vy jste ten žhavý květ,
byt` kvetl chvíli pouze!
Ted’ teprve to vím,
čím mřelo moje tělo,
když lásky tajemstvím
se uzdraviti chtělo!

KNĚŽNA
Ó, teprve ted’ poznávám,
že námluvy mi náhle kynou
pan ženich, zdá se, neví sám,
zda namlouvá si mne či jinou!

PRINC
(náhle obejme Kněžnu)

Co zbude z oné lásky,
jíž v osidla jsem pad'?
Rád strhám všecky svazky,
bych vás moh' milovat!

(Rusalka zoufalá vyběhne z ústraní
a vrhne se v náruč Princovu)

(no smrt poděšen)

Mrazí mne tvoje ramena,
bílá ty kráso studená!

(Odstrčí Rusalku)

VODNÍK
(zjeví se v plném světle měsíčním
nad rybníkem; příšerným hlasem)

V jinou spěš náruč, spěš a spěš!
Objetí jejímu neujdeš!

(Strhne Rusalku do rybníca)

PRINC
(omráčen a nic nechápaje)

Z objetí moci tajemné
spaste mne, spaste mne, spaste mne!

(Vrhá se Kněžné k nohám)

KNĚŽNA
(s divým smíchem)

V hlubinu pekla bezejmennou
pospěšte za svou vyvolenou!

(Odchází)

ACTO SEGUNDO

(El castillo del Príncipe. El decorado representa
un gran jardín. Al fondo una columnata y
una sala de baile. Delante, bajo unos árboles, se
encuentra el lago. El día se acaba y cae la noche)

EL GUARDABOSQUES
(Llega acompañado de un pinche de cocina)

¡Vamos, mi querido joven,
acaba tu narración!
Dime, ¿qué clase de festejo
preparan hoy en el castillo?
¡Tantos invitados en la sala,
tanto trabajo en la cocina
y en las mesas y en los estantes
tantos utensilios extraños!

EL PINCHE DE COCINA
En esta casa siempre vamos con prisa,
querido tío Vanek;
de la mañana a la noche
el trabajo no cesa un instante.
Imagina, imagínate,
escucha esto:
El Príncipe ha encontrado en el bosque
una extraña criatura
y, más extraño aún,
¡quiere casarse con ella!
La ha encontrado en tus bosques,
en tus espesos bosques,
pero poco importa dónde la haya encontrado,
yo, tío, ¡tendría miedo de ella!
La chica es muda,
ni una gota de sangre corre por sus venas,
camina como perdida,
¡será una extraña esposa!

EL GUARDABOSQUES
Entonces ¿es verdad
lo que se cuenta por ahí?
Yo creo que debe ser cierto.
¡Que Dios nos proteja!
No soy más que un viejo cazador,
pero veo que tras ese amor
se oculta la magia.
Nuestro bosque es frecuentado
por fuerzas malignas
y personajes extraños
que vagan por él
a medianoche.
Y si el alma de un hombre es débil
será embrujada por la hechicera
muy fácilmente
y Hastrmán la arrastrará hasta el fondo.
El que vea desnudas
a las ninfas del bosque
será embrujado por el deseo.
¡Qué Dios nos proteja del mal!

EL PINCHE DE COCINA
(Angustiado)

¡Tío, tengo miedo!

EL GUARDABOSQUES
¡No me extraña!
¡Que Dios sea indulgente
con tus pecados!

EL PINCHE DE COCINA
¡Nuestro Príncipe, siempre tan feliz,
ha cambiado mucho!
No es el mismo de antes,
pues vaga como un alma en pena.
La vieja Háta, día tras día,
ruega por él en sus oraciones.
¡Y el sacerdote, enterado de lo ocurrido,
ha venido para advertirlo!
Pero él le responde:
¡no y no, la chica se queda donde está!

EL GUARDABOSQUES
¡Eso explica que hayan venido tantos invitados!
¡Por eso las bodegas están vacías!
¡Por eso he tenido que traer
tanta caza al Príncipe!

EL PINCHE DE COCINA
¡Afortunadamente,
parece que no pasará nada,
puesto que viene otra
que puede echarlo todo a perder!
La vieja Háta cuenta
que el Príncipe es inconstante,
que su amor ya se difumina,
que ya ama a otra,
que tiene ya en la cabeza
a una bella princesa extrajera.

EL GUARDABOSQUES
¡Que Dios guarde
y proteja su alma!
Si yo estuviera en su lugar, sin vacilar,
echaría a esa extraña mujer,
antes de que ella me arrastrara al infierno.
¡Qué se vaya ese pájaro de mal agüero!

EL PINCHE DE COCINA
(De repente)

¡Ahí está el Príncipe con su monstruo!

(Se va)

EL GUARDABOSQUES
¡Ah, yo tampoco quiero esperarlo!

(Sale en otra dirección. El Príncipe llega con
Rusalka que lleva un suntuoso vestido, pero
está tan pálida y triste como siempre)

EL PRÍNCIPE
Hace una semana que estás junto a mí.
Eres como una aparición
y busco en vano tu misterio
en el fondo de tus ojos.
¿Me dará el matrimonio
lo que mi amor tanto desea?
¿Se encenderá tu sangre
cuando te conviertas en mi mujer?
¿Por qué este abrazo helado?
¿Tienes miedo de arder de pasión?
¿Por qué cuando estoy en tus brazos
me estremezco de angustia?
En vano sofoco este triste sentimiento.
¡No puedo liberarme de tus abrazos,
incluso aunque fueras cien veces más fría,
deberías de ser mía, totalmente mía!.

LA PRINCESA EXTRANJERA
(Entrando por la columnata
ve al Príncipe y a Rusalka)

No es amor lo que siento, sino cólera
de ver a otra donde quiero estar yo.
¡Si no soy para él
que se destruya su alegría!

(Pasa a primer plano)

¿Recordará el Príncipe que también un amante
tiene deberes como anfitrión?

(Con voz seductora)

¿Debo tristemente contemplar esa alegría
con la que os ha colmado el destino?

(Se coloca entre el Príncipe y Rusalka.)

EL PRÍNCIPE
(Turbado al ver a la Princesa)

Es un reproche justo y oportuno
y de vos lo acepto encantado.
¡Incluso prometido, bella Princesa,
soy ante todo vuestro servidor!.

LA PRINCESA
(Mirando a Rusalka)

Y vuestra prometida, reina de vuestro corazón,
¿no encontrará una palabra para regañaros?

(Rusalka la mira llena de cólera y dolor)
(Con ironía)

¿Tan dulce es su mirada
que sus ojos os lo dicen todo?

EL PRÍNCIPE
(Un poco molesto)

Lo que sus ojos dicen
es que soy un anfitrión poco galante
que debe compensar, si me lo permitís,
lo que distraído, he descuidado un instante.

(Ofrece su brazo a la Princesa. Rusalka da un
paso y se coge, molesta, a la mano del Príncipe).

¿Por qué esta turbación? ¿Por qué tiemblas?
¡Vuelve al castillo y prepárate para el baile!

(Él sale con la Princesa)

LA PRINCESA
(Saliendo, se vuelve hacia Rusalka)

¡Ah, adornaos con vuestro más bello vestido,
pues si yo tengo su favor, vos tenéis su corazón!

(Rusalka lo sigue con la mirada fija y lánguida
como si quisiera retener al Príncipe; pero
enseguida, triste y destrozada, sale por la
columnata. Mientras tanto, termina el día y poco
a poco sale la luna. Se encienden las luces en la
sala de baile y se escucha la música. La fiesta
comienza, llegan los invitados y se forman
grupos. Seguidamente se oye cantar y bailar)

Música Solemne (Ballet)

EL SEÑOR DE LAS AGUAS
(El Señor de las Aguas emerge del lago
y contempla la sala de baile)

¡Qué desgracia! ¡Qué desgracia!
¡Mi pobre Rusalka, embrujada
por el resplandor del mundo!
¡Qué desgracia! ¡Qué desgracia!

¡El mundo entero no podrá ofrecerte nunca
lo que en abundancia te da el reino de las aguas!
¡Aunque fueses cien veces humana
seguirías atada por ancestrales cadenas!
¡Aunque un hombre te amara cien veces,
no sería tuyo eternamente!
¡Mi pobre Rusalka, cautiva del amor humano!
¡El mundo de las aguas te reclama,
pero en vano espera tu regreso!
¡Y si volvieras con tus hermanas
convertida en mortal, te marchitarías para siempre
y serías maldita por todos los elementos!
¡Mi pobre Rusalka, embrujada
por el resplandor del mundo!

LOS INVITADOS
(Cantan en la sala)

Las flores blancas florecen en sus tallos
a lo largo de la carretera.
Un chico se dirige a casa de su novia
pues el día se presenta prometedor.
Date prisa, chico, ve a casa de tu amor,
pronto serás un hombre
y cuando tomes el camino de regreso
las rosas rojas habrán florecido.
Las flores blancas perecerán
bajo el ardor de los rayos del sol,
pero las bellas rosas rojas
adornarán tu lecho nupcial.

(De vez en cuando, el Príncipe aparece en
la sala que está muy animada y corteja a la
Princesa Extranjera sin preocuparse de Rusalka)

EL SEÑOR DE LAS AGUAS
¡Mi pobre Rusalka, embrujada
por el resplandor del mundo!
¡Qué desgracia! ¡Qué desgracia!

¡El blanco nenúfar
te hará compañía sobre las aguas,
puesto que las rosas rojas no florecerán
para tu lecho nupcial!

(Rusalka, desesperada, abandona la sala de
baile y corre por el jardín hacia el lago)

EL SEÑOR DE LAS AGUAS
(Sorprendido)

Rusalka, ¿me reconoces?

RUSALKA
(que sí puede hablar con sus semejantes)

¡Hastrmán, querido papá!

EL SEÑOR DE LAS AGUAS
¿He tenido que venir hasta el castillo
para verte sufrir así?

RUSALKA
¡Querido papá, Señor de las Aguas, sálvame,
una terrible angustia me asalta!
¡Oh, qué desgracia!
¡Os he traicionado amando a un hombre!
¡Qué desgracia! ¡Qué desgracia!

Ahora, otra lo ha seducido
con su belleza salvaje y humana;
y él ya no se acuerda
de su Rusalka de largos cabellos.

EL SEÑOR DE LAS AGUAS
¿Rechazada por el que tanto te amaba?
¡Ahora, debes ser fuerte!

RUSALKA
¡Todo ha sido en vano, en vano,
y en mi corazón reina el vacío!
¡Todos mis atractivos son inútiles
puesto que no soy una mujer completa!
¡Él ya no se acuerda de mí,
de su Rusalka de largos cabellos!
En sus ojos brilla la pasión,
¡esa maldita pasión humana!
¡Yo he nacido en las frías aguas
y no puedo arder con esa pasión!
¡Maldita por vosotros y abandonada por él,
condenada por los elementos
ya no soy ni hada, ni mujer,
no me está permitido ni vivir ni morir!

(El Príncipe y la Princesa salen de la sala
y pasean por el jardín)

¿Los ves? Vuelven aquí.
¡Oh, querido papá, querido papá!
¡Libérame!

LA PRINCESA
(Acompañada por el Príncipe)

Una extraña llama arde en vuestros ojos
y os escucho turbada.
Estáis dulce y cariñoso,
Príncipe, ¿qué significa esto?
¿Dónde está vuestra elegida,
la que no tiene ni voz, ni nombre?
¿Acaso se ha escondido para no ver
cuánto ha cambiado su Príncipe?

EL PRÍNCIPE
¡Sólo Dios sabe dónde estará!
En cuanto a mí, sois vos quien me ha cambiado.
¡Esta noche de verano no diré
que me siento atraído por otros encantos!
¡Oh, llamadlo capricho momentáneo,
pero lo cierto es que
surge un fuego ardiente
donde antes brillaba la fría luna!

LA PRINCESA
Cuando mi fuego os queme,
las demás pasiones os parecerán frías.
Cuando me vaya lejos de vos
¿qué haréis con ese rayo lunar?
Cuando os encontréis en los brazos
de esa belleza sonámbula y muda
¿quién hará arder vuestras pasiones?
¡Oh, qué desperdicio de pasión!

EL PRÍNCIPE
(con pasión)

¡Incluso si el mundo
condenara este amor,
vos seguiríais siendo aquella roja flor
que arderá de pasión en un instante!
¡Ahora sé
lo que mi cuerpo desea,
y no el tormento
de un amor misterioso!

LA PRINCESA
Ahora comprendo por qué de repente
os mostráis así conmigo,
pero aún no os habéis decidido
por ninguna de las dos.

EL PRÍNCIPE
(Abrazando a la Princesa)

¿Qué queda de ese amor
que no era más que una sombra?
¡Ya estoy liberado
y deseo poder amaros!

(Rusalka, desesperada se separa del señor de
las aguas y se arroja a los brazos del Príncipe)

(El Príncipe, asustado)

Tus brazos están helados...
¡Sólo eres una belleza fría y pálida!

(Rechaza a Rusalka)

EL SEÑOR DE LAS AGUAS
(Aparece bajo la luz intensa de la luna,
sobre el lago)

¡Podrás ir a los brazos de otra,
pero de los abrazos de Rusalka no escaparás!

(Arrastra a Rusalka al lago)

EL PRINCIPE
(Sobresaltado, abraza a la Princesa)

¡Sálvame, sálvame, sálvame
una fuerza misteriosa me abraza!

(Cae desmayada a los pies de la Princesa)

LA PRINCESA
(Con una risa cruel)

¡Ve rápido a reunirte con tu elegida
a las profundidades infernales!

(Se va)

 

 

Acto III

 

JEDNÁNÍ TŘETÍ

(Palouk na pokraji jezera, jako
poprvé. Chýlí se k večeru, obloha je
pod mrakem, ale později zaplanou
červánky a konečně nastane měsíční
noc. Rusalka sedí nad jezerem. Všecka
je bílá a bledá)

RUSALKA
Necitelná vodní moci,
stáhlas mne zas v hlubinu
proč v tom chladu bez pomoci
nezhynu, ach, nezhynu?

Mladosti své pozbavena,
bez radosti sester svých,
pro svou lásku odsouzena
teskním v proudech studených.
Ztrativši svůj půvab sladký,
miláčkem svým prokleta,
marně toužím k sestrám zpátky,
marně toužím do světa.
Kde jste, kouzla letních nocí
nad kalichy leknínů?
Proč v tom chladu bez pomoci
nezhynu, ach nezhynu?

JEŽIBABA
(vyjde z chalupy)

Aj, aj? Už jsi se navrátila!
No, tos tam dlouho nepobyla!
A jak máš bledé tvářičky,
a jak tu truchlíš o samotě!
Což nechutnaly hubičky
a lidské lože nehřálo tĕ?

RUSALKA
Ach, běda, běda, tetko rozmilá,
vše zradilo mne, vše jsem ztratila!

JEŽIBABA
Krátké bylo milování,
dlouhé bude naříkání,
po hubičkách mužských úst
nekonečný, věčný půst!
Člověk je člověk, živlů vyvrhel,
z kořenů zemĕ dávno vyvrácen,
běda, kdo jeho lásku poznat chtěl,
jeho kdo zradou je ted’ zatracen!

RUSALKA
Tetko má moudrá, tetko, rci,
není mi, není pomoci?

JEŽIBABA
Miláček tĕ zavrh', přestal tě mít rád
a te d’ Ježibaba má zas pomáhat?
Po záletech světských, dcerko rozmilá,
bys ted’ k sestrám ráda se zas vrátila?
Inu, mám já radu, dobrou radu mám
ale poslechneš-li, ví to rarach sám!

Lidskou krví musíš smýti
živlů prokletí
za lásku, již chtělas míti
v lidském objetí!
Budeš zas, číms byla prve,
než tĕ zklamal svět
ale horkem lidské krve
lze jen ozdravět.
Opustí tě všechna muka,
budeš šfastna hned,
zahubí-li tvoje ruka
toho, jenž tě oklamal,
toho, jenž tě sved!

RUSALKA
(zděšena)

Ježibabo, běda, co to chceš?

JEŽIBABA
(podává jí nůž ze záňadří)

Ten vezmi nůž a slib, že poslechneš!

RUSALKA
(zahodí nůž do jezera)

Jde z tebe hrůza, nech mne, nech!
Chci věčně trpět v úzkostech,
chci věčně cítit kletbu svou,
svou celou lásku zhrzenou,
svou beznaděj chci všechnu zřít
leč on, on musí št'asten být!

JEŽIBABA
(rozchechtá se)

V lidský život potměšilý
touha tvá tĕ vábila
a ted’ nemáš tolik síly,
bys krev lidskou prolila?
Člověk je člověkem teprve,
v cizí krev ruku když stopil,
zbrocen když vášní do krve
bližního krví se opil.
Pak žes chtěla člověkem být
a člověka vášní omámit?
Prázdná ty vodní bublinečko,
měsíční bledá zahalečko!
Jdi, trp, trp si z věků do věků
a seschni touhou po svém člověku!

(Odbelhá se do chalupy)

RUSALKA
Vyrvána životu,
v hlubokou samotu
bez družek, bez sester mám se brát
miláčku, vím lo, vím,
nikdy víc tĕ nespatřím,
ó běda, běda nastokrát!

(Ponoří se do jezera)

RUSALKY
(pod vodou)

Odešla jsi do světa,
uprchla jsi našim hrám
sestřičko ty prokletá,
nesestupuj k nám!
V naše tance nesmí sem,
koho člověk objal již,
rozprchnem se, rozprchnem,
jak se přiblížíš!
Z tvého smutku vane strach
v radostný náš hravý rej,
s bludičkami v bažinách
za nocí si hrej!
Lákej lidi svitem svým,
no rozcestích těkej ted',
světýlkem svým modravým
do hrobu jim svět’!
No hrobech a rozcestích
jiných sester najdeš rej,
v reje vodních sester svých
už se nevracej!

(Ticho. No západě rudnou červánky)

HAJNÝ
(přivádí Kuchtíka)

Že se bojíš? Třesky, plesky,
však tu jiní bývávali!
Zaklepej a pověz hezky,
co ti doma přikázali:
Princ že nosí těžkou dumu,
že se poplef no rozumu,
jakás pekla stvůra klatá
že k nám přišla do hradu,
a že prosí stará Háta
Ježibabu o radu!

KUCHTÍK
(se vzpouzí)

Mně už chromne noha,
vlčí mlhu mám
pro živého Boha,
strýčku, jdi tam sám!

HAJNÝ
Kolikrát jsem tudy šel,
temno leckdy bývalo již
tys mi čistý strašpytel,
že se staré babky bojíš!

KUCHTÍK
Ondy, když jsi u nás byl,
sáms mne, strýčku, postrašil,
nediv se ted’, milý brachu,
že mám v lese plno strachu!

HAJNÝ
Řeči sem, řeči tam
to tale někdy přidávám!
Ale ted’ honem hled’
vyzvěděti odpověd'!
Vzmuž se, hej, zaklepej,
no radu se babky ptej!

KUCHTÍK
Já bych jistě brebtal,
jakou úzkost mám
abys tedy zeptal
se jí no te sám!

HAJNÝ
Styděl bych se, styděl,
být já otcem tvým!
Ale abys viděl,
že se nebojím!
Ježibabo! Hola hola!

JEŽIBABA
(vyjde z chalupy)

Kdo te hlučí? Kdo te volá?

(kuchtík se skrývá za Hajného)

HAJNÝ
Stará Háta k tobě posílá,
abys, Ježibabo, radila!

JEŽIBABA
Za tu radu, za rozumu špetku,
tohle vyžle posílá mi k snědku?

(Sáhne no kuchtíka)

Jen co vykrmí se, chudinka,
bude z něho pěkná pečínka!

KUCHTÍK
(zoufale se brání)

Pust’ mne!
Pust’ mne!
Pust’ mne z těchto míst!
Strýčku, strýčku, ona mne chce sníst!

JEŽIBABA
(chechtá se)
Ha, ha, ha, ha,
ha, ty malý zmetku,
hloupé stvoření,
te bych měla k snědku
čistou pečeni!
Pro peklo at’ roste
prokletý rod váš!
A ted’ pověz honem,
co mi říci máš!

KUCHTÍK
(s úzkostí)

Náš Princ těžce stůně, převelice,
uhranula srdce jeho jakás kouzelnice!
Přivez si ji na hrad, vše jí dal,
jako vlastní život sám ji miloval.
Jeho ženou byla by se stala
ale krásná kouzelnice svatby nedočkala.
Prince když už zmátla docela,
nevěrná ta kouzelnice zmizela.
Celý hrad je kouzlem zmámen podnes
d'ábel sám tu kouzelnici do pekla si odnes’!

VODNÍK
(vynoří se rázem z jezera)

Kdo že ji odnes'?
Koho že zradila?
Prokleté plémě,
jež vás sem posílá,
tvorové bídní,
on sám ji zradil,
uvrh' ji v prokletí!

HAJNÝ
(o překot utíká)

Hastrman! Hastrman!

KUCHTÍK
(utíká za ním)

Strýčku! Strýčku! Proboha, strýčku!

VODNÍK
(příšerným hlasem)

Pomstím se, pomstím, kam říš má dosahá!

JEŽIBABA
Ha, ha, ha, ha! Ha, ha, ha, ha!

(Odbelhá se do chalupy. Zatím zhasly již červánky
na západě, setmělo se a záhy vyjde měsíc.
Na palouku sbíhají se lesní žínky)

PRVNÍ LESNÍ ŽÍNKA
(tančíc)

Mám, zlaté vlásky mám,
svatojánské mušky slétají se k nim,
ruka moje bílá vlásky rozpustila,
měsíček je češe svitem stříbrným.

DRUHÁ ŽÍNKA
(tančíc)

Mám, bílé nožky mám,
proběhla jsem palouk celičký,
proběhla jsem basa, umyla je rosa,
měsíček je obul v zlaté střevíčky.

TŘETÍ ŽÍNKA
(tančí spolu s ostatními)
Mám, krásné tílko mám,
no palouku v noci svítí jeho vděk,
kudy běžím, všudy moje bílé údy
do stříbra a zlata šatí měsíček.

LESNÍ ŽÍNKY
Do kola, sestříčky, do kola,
v lehounký noční vánek!
Za chvíli z rákosí zavolá
zelený hastrmánek!

(Vidouce Vodníka)

Už tu je, už tu je, už si sítě spravuje!

(Tančíce kolem něho)

Hastrmánku, heja hej,
honem si nás nachytej!
Kterou chytíš, mužíčku,
dá ti pěknou hubičku.
Ale žena, hahaha,
hastrmánku, hahaha,
za uši ti vytahá!

VODNÍK
(smutně)

Nelaškujte plaše,
děti zlatovlasé
rodná voda naše
lidským rmutem zkalila se.

LESNÍ ŽÍNKY
(stanou)

Cože nám ruší veselý rej?
P, mužíčku, povídej!

VODNÍK
Hluboko na dnĕ sténá,
sestrami zavržená,
ubohá Rusalka bledá!
Běda! Ó běda! Ó běda!

(Ponoří se do jezera. Mě síc zajde v mraky)

PRVNÍ LESNÍ ŽÍNKA
Cítím slzu ve zraku,
chlad mne náhle ovál.

DRUHÁ ŽÍNKA
Do šedivýchoblaků
měsíček se schoval.

TŘETÍ ŽÍNKA
Tma se tiskne v skráně mé,
sestry, sestry, prchněme!

(Rozprchnou se)

PRINC
(vyběhne pomaten z lesa)

Bílá moje lani! Bílá moje lani!
Pohádko! Němý přelude!
Mému naříkání, spěchu bez ustání
konec už nikdy nebude?
Ode dne ke dni touhou štván
hledám tĕ v lesích udýchán,
noc-li se blíží, tuším tĕ v ní,
chytám tĕ v mlze měsíční,
hledám tĕ širé po zemi
pohádko, pohádko, vrat’ se mi!

(Zastaví se)

Tady lo bylo! Mluvte, němé lesy!
Vidino sladká, milenko má, kde jsi?
Bílá moje lani! Kde jsi?
Při všem, co v mrtvém srdci mám,
nebe i zemi zaklínám,
zaklínám Boha i běsy
ozvi se, ozvi, kde jsi!
Milenko má!

(Mě síc vyjde z mraků)

RUSALKA
(zjeví se v mě síčním svitu nad jezerem)

Miláčku, znáš mne, znáš?
Miláčku, ještě vzpomínáš?

PRINC
(užasne)

Mrtva-lis dávno, znič mne vráz!
Živa-lis ještě, spas mne, spas!

RUSALKA
Živa ni mrtva, žena ni víla,
prokleta bloudím mátohou!
Marně jsem chvíli v loktech tvých snila
ubohou lásku, lásku svou
milenkou tvojí kdysi jsem byla,
ale ted’ jsem jen smrtí tvou!

PRINC
Bez tebe nikde nelze žít
můžeš mi, můžeš odpustit?

RUSALKA
Proč volal jsi mne v náruč svou,
proč ústa tvoje lhala?
Ted’ měsíční jsem vidinou
v tvá muka neskonalá.
Ted’ tebe šálím v nočních tmách,
je zneuděn můj klín
a s bludičkami no vodách
tě svedu do hlubin.
Tys hledal vášeň, vím to, vím,
již já jsem neměla
a ted'-li tĕ políbím, jsi ztracen docela.

PRINC
(potácí se k ní)

Líbej mne, líbej, mír mi přej,
nechci se vrátit ve světa rej,
do smrti třeba mne ulíbej!

RUSALKA
A tys mi, hochu můj, tolik dal
proč jsi mne, hochu můj, oklamal?
Zda lo víš, hochu, zda to víš,
z loktů mých že se nevrátíš,
že zkázou to v loktech mých zaplatíš?

PRINC
Všechno chci ti, všechno chci ti dát
líbej mne, líbej, mír mi přej!
Nechci se vrátit, zemru rád,
líbej mne, líbej, mír mi přej,
nemyslím, nemyslím na návrat!

RUSALKA
(jej obejme a líbá)

Láska má zmrazí všechen cit
musím tĕ, musím zahubit,
musím tĕ v lednou náruč vzít!

PRINC
Líbej mne, líbej, mír mi přej!
Polibky tvoje hřích můj posvětí
umírám št’asten ve tvém objetí!

(Zemře)

VODNÍK
(hluboko pod vodou)

Nadarme v loktech zemře ti,
marny jsou všechny oběti,
ubohá Rusalko bledá!
Běda! Běda! Běda!

RUSALKA
(políbí naposled mrtvého Prince)

Za tvou lásku, za tu krásu tvou,
za tvou lidskou vášeň nestálou,
za všechno, čím klet jest osud můj
lidská duše, Bůh tĕ pomiluj!

(Ponoří se do jezer).

 

 

ACTO TERCERO

(Igual decorado que en el primer acto. El cielo se
cubre de nubes rojizas al ponerse el sol y aparece
al fin la luna radiante. Como en el primer acto
Rusalka está sentada junto al lago. Está pálida
y blanca. Sus cabellos son grises del color de la
ceniza. El resplandor de sus ojos se ha apagado)

RUSALKA
¡Me has arrastrado hasta el fondo,
cruel poder de las aguas,
y sin embargo bien sabes que
en tu frío seno no puedo perecer!

Privada de mi juventud
y sin la alegría de mis hermanas;
condenada por el amor,
languidezco en estas frías aguas.
Desprovista de mis encantos
y rechazada por mi amado,
deseo en vano regresar
o con mis hermanas o con el mundo.
¿Dónde está la magia de las noches de verano
cuando permanecía adormecida
sobre los nenúfares?
¿Por qué no puedo perecer en tus frías ondas?

LA HECHICERA
(Sale de la choza)

¡Ay! ¡Ay!... ¡Has regresado!
¡Tu estancia en la tierra fue corta!
¡Qué pálidas están tus mejillas
y cómo lloras tu soledad!
¿No te han gustado los besos humanos?
¿Su cama no te ha calentado?

RUSALKA
¡Oh, qué desgracia, qué desgracia, querida tía!
¡Todo me ha traicionado! ¡Lo he perdido todo!

LA HECHICERA
¡Corto fue tu amor
y largo será tu sufrimiento!
Después de sus besos
vendrá el ayuno eterno.
El hombre es un ser egoísta,
un deshecho de la naturaleza.
¡Desgraciada de aquella, que amándolo,
esté maldita por su traición!

RUSALKA
¡Oh, mi sabia tía!
Dime, ¿podrás hacer algo por mí?

LA HECHICERA
¿Tu amado ha dejado de amarte
y ahora la hechicera debe ayudarte de nuevo?
Querida niña, después de esta triste historia,
¿te gustaría regresar con tus hermanas?
Te daré un remedio para tus males,
un remedio que sólo el diablo conoce.

Puesto que has querido conocer el amor
en los brazos de un hombre,
deberás borrar la maldición
con sangre humana.
Volverás a ser la de siempre,
la que eras antes
de ser engañada por el mundo,
pero sólo el calor de la sangre humana,
podrá salvarte.
Todos los sufrimientos desaparecerán
y serás feliz al instante
si por tu propia mano
¡perece el que te ha seducido!

RUSALKA
(Asustada)

Hechicera, ¿qué me pides?

LA HECHICERA
(Sale con un cuchillo y se lo da a Rusalka)

¡Toma este cuchillo y promete obedecerme!

RUSALKA
(Lo coge y lo arroja al lago)

¡Me das miedo, déjame!
Prefiero sufrir en la angustia,
estar maldita eternamente,
vivir mi amor rechazado,
soportar toda mi desesperación,
pero él, ¡él debe ser feliz!

LA HECHICERA
(Con sarcasmo)

¿Te has dejado cegar
por la voluptuosidad de la vida humana
y ahora te faltan las fuerzas
para verter un poco de sangre?
El hombre se convierte en un hombre
sólo cuando ha mojado su mano en la sangre,
cuando se deja arrastrar por la pasión,
cuando ha matado a su prójimo.
¿Y tú has querido ser mujer
para seducir al hombre por amor?
¡No eres más que una pequeña burbuja de agua,
ociosa, lunar, sin ninguna pretensión!
¡Vete y sufre, sufre eternamente,
muere de deseo por tu amante!

(Se aleja cojeando hacia su choza)

RUSALKA
Despojada de la vida
debo bajar
hasta el abismo de la soledad.
Sin compañía y sin hermanas debo vivir.
Amor mío, sé que nunca te volveré a ver.
¡Qué desgraciada soy!

(Se sumerge en el lago)

HERMANAS DE RUSALKA
(Desde el agua)

Te fuiste al mundo,
dejaste nuestros juegos,
¡oh, maldita hermana,
no te acerques a nosotras!
¡Nuestras danzas están prohibidas
para la que ha abrazado a un hombre!
¡Si te acercas a nosotras, huiremos!
Tu tristeza nos asusta
y turba nuestras alegres danzas.
¡La noche con sus fuegos fatuos
juega en las ciénagas
y puede confundir a los hombres!
¡Embrújalos con tu resplandor,
pasea tu luz por los caminos,
llévalos a la tumba
con tu azulada luz!
¡Sobre tumbas y cruces
encontrarás otras compañías,
pero con las del fondo del agua
no intentes regresar!

(Silencio. Al oeste, las nubes enrojecen el cielo)

EL GUARDABOSQUES
(Acompañado del Pinche de Cocina)

¿De qué tienes miedo?
¡Qué importa! ¡Es muy normal!
¡Llama a la puerta y transmite bien
lo que te han encargado decir!
¡Di que el Príncipe está melancólico,
que ha perdido la razón,
que una criatura infernal
vino al castillo
y que la vieja Háta pide
consejo a la hechicera!

EL PINCHE DE COCINA
(Intentando eludir la orden)

¡No siento las piernas,
tengo una nube en los ojos!
¡Tío, por el amor de Dios,
ve tú solo!

EL GUARDABOSQUES
¡He pasado por aquí cientos de veces
al oscurecer y nada me ha sucedido!
¡Es de cobardes
tener miedo de una vieja!

EL PINCHE DE COCINA
¡Querido tío, el otro día
tú mismo me asustaste,
no te extrañe que ahora
tenga miedo de penetrar en el bosque!

EL GUARDABOSQUES
¡Todo eso no son más que cuentos,
exageras demasiado!
No lo pienses más y procura
obtener rápido una respuesta.
¡Ten valor, llama a la puerta
y pide consejo a la vieja!

EL PINCHE DE COCINA
¡Tengo tanto miedo
que tartamudearé,
mejor sería que tú
te dirigieras a la vieja!

EL GUARDABOSQUES
¡Vergüenza, vergüenza me daría
si yo fuese tu padre!
Te demostraré
que no tengo miedo:
¡Eh, hechicera, eh!

LA HECHICERA
(Saliendo de su choza)

¡Cuánto alboroto!... ¿Quién me llama?

(El Pinche de Cocina se esconde detrás de su tío)

EL GUARDABOSQUES
¡Hechicera, la vieja Háta me envía
en busca de consejo!

LA HECHICERA
¿Por un consejo, por un grano de mi sabiduría,
me envía a este chiquillo para cenar?

(Atrapa al Pinche de Cocina y lo palpa)

¡Habrá que engordarlo enseguida
para hacer un buen asado!

EL PINCHE DE COCINA
(Intentando huir desesperadamente)

¡Déjame!... ¡Suéltame!...
¡Déjame irme de este lugar!
¡Tío, tío, me quiere comer!

LA HECHICERA
(Riendo)

¡Ja, ja, ja, ja!
¡Tú, grano de polvo,
criatura ingenua,
pobre negocio
iba yo a hacer
con tus huesos!
¡Que se vaya al diablo
vuestra especie maldita!
Ahora, dime lo que te ha traído aquí.

EL PINCHE DE COCINA
(Angustiado)

¡Nuestro Príncipe está gravemente enfermo,
una maga ha hechizado su corazón!
La invitó al castillo, le ofreció de todo
y la amaba como a su propia vida.
Se habría convertido en su esposa
pero la bella maga no se presentó a la boda.
Tras embrujarlo desapareció.
Bajo su hechizo ha quedado el castillo.
¡Seguramente el diablo
se la habrá llevado al infierno!

EL SEÑOR DE LAS AGUAS
(Saliendo bruscamente del agua)

¿Quién se la ha llevado?
¿A quién ha traicionado ella?
¡Maldita especie la que te envía aquí!
Miserables humanos,
especie mentirosa
¡él fue quien la traicionó!
¡Por su culpa está maldita!

EL GUARDABOSQUES
(Corriendo)

¡Hastrmán! ¡Hastrmán!

EL PINCHE DE COCINA
(Corriendo detrás del guardabosques)

¡Tío, tío! ¡Por el amor de Dios!

EL SEÑOR DE LAS AGUAS
(Con voz siniestra)

¡Mi venganza será terrible!

LA HECHICERA
¡Ja, ja, ja, ja!

(Se va cojeando a su choza. Las últimas luces del
atardecer se apagan. Cae la noche y sale la luna.
Las ninfas acuden a la pradera)

LA PRIMERA NINFA
(Bailando)

Tengo los cabellos de oro
y a mi alrededor bailan las luciérnagas;
con mi blanca mano los suelto
para que la luna los peine con sus rayos de plata.

LA SEGUNDA NINFA
(Bailando)

Tengo los pies blancos,
con ellos he recorrido todo el claro.
El fresco rocío los ha lavado
y la luna les ha puesto zapatos de oro.

LA TERCERA NINFA
(Bailando)
Tengo un bonito cuerpo
y la luz de la luna ilumina mis blancos miembros.
Allá donde voy, la luna cubre mi cuerpo
con vestidos de plata y oro.

LAS NINFAS
¡Bailemos, hermanas, bailemos,
con la brisa ligera de la noche,
pues pronto nos llamará Hastrmán
desde las cañas!

(Viendo de repente al Señor de las Aguas)

¡Ahí está! ¡Ya prepara sus redes!

(Bailando a su alrededor)

¡Hastrman, heya, hey,
intenta atraparnos!
Hou, hou, hou,
¡Aquella que atrapes, hombrecito,
te dará un dulce beso!
¡Pero tu mujer, ja, ja, ja,
te tirará de las orejas!

EL SEÑOR DE LAS AGUAS
(Con tristeza)

Dejad vuestros locos juegos,
niñas de cabellos dorados,
nuestro reino ha sido turbado
por una pena de amor.

LAS NINFAS
(Con extrañeza)

¿Quién turba nuestra alegre danza?
¡Cuéntanos, hombrecito, cuéntanos!

EL SEÑOR DE LAS AGUAS
¡Desde las profundidades gime,
repudiada por sus hermanas,
la pobre Rusalka!
¡Oh, qué desgracia!

(Oscurece. La luna desaparece tras las nubes)

LA PRIMERA NINFA
Mis ojos se han llenado de lágrimas,
el frío me ha sobrecogido.

LA SEGUNDA NINFA
La luna se esconde
tras las oscuras nubes.

LA TERCERA NINFA
Las tinieblas oprimen mi alma,
¡hermanas, hermanas!

(Se dispersan corriendo)

EL PRÍNCIPE
(Turbado, sale bruscamente del bosque)

¿Dónde estás, mi cierva blanca?
¡Hada mía! ¡Muda visión!
¿Veré alguna vez el final de mis tormentos?
Día tras día, sin aliento,
acosado por mi deseo,
te busco por los bosques.
La noche se acerca y te presiento en ella,
quiero encontrarte en la bruma lunar.
Te busco por todas partes,
¿Hada mía, hada mía, dónde estás?

(Se detiene)

¡Era aquí! ¡Bosques mudos, hablad!
¿Oh, amor mío, dónde estás?
¿Dónde estás, mi cierva blanca?
Por lo que aún queda en mi muerto corazón,
yo os conjuro cielo y tierra,
yo os imploro, dioses y demonios,
decidme, decidme: ¿dónde está?
¡Oh, amor mío!

(La luna sale de entre las nubes)

RUSALKA
(Aparece en un claro de luna, sobre el lago)

¿Amor mío, me reconoces?
¿Amor mío, te acuerdas de mí?

EL PRÍNCIPE
(Asombrado)

¡Si estás muerta, llévame contigo!
¡Si estás viva, sálvame!

RUSALKA
¡Ni viva ni muerta, ni hada ni mujer,
maldita vago por las tinieblas!
Por un instante soñé
con estar entre tus brazos.
¡Amor mío, si antes fui tu amor,
ahora sólo puedo ser tu muerte!

EL PRINCIPE
¡No sabría vivir sin ti!
¿Podrás perdonarme?

RUSALKA
¿Por qué me llamas a tus brazos
si me has engañado?
Ya no soy más que el hada lunar
de tus suplicios sin fin.
Ahora seré yo, a mi pesar, quien te confunda
y quien te guíe hacia la tumba
entre los fuegos fatuos de las aguas.
Buscabas una pasión
de la que yo carecía,
pero si ahora beso tu boca
estarás perdido para siempre.

EL PRINCIPE
(Titubeando)

Ya no volveré al mundo.
¡Ofréceme al fin la paz!
¡Abrázame hasta morir!

RUSALKA
Tú, que me has dado tanto...
¿por qué me engañaste?
Debes saber, amor mío,
que de mis brazos ya no podrás regresar,
que mi abrazo ¡te quitará la vida!

EL PRINCIPE
¡Quiero amarte como antes!
¡No dudes, no dudes, abrázame!
¡Prefiero la muerte al regreso,
abrázame, ofréceme la paz,
no pienso en otra cosa, no quiero regresar!

RUSALKA
(Cubriéndolo de besos)

¡Amor mío, calma tus sufrimientos,
debo estrecharte entre mis brazos
y en ese frío abrazo morirás!

EL PRINCIPE
¡Abrázame, ofréceme la paz!
¡Tus besos redimirán mis pecados!
¡Ahora muero feliz en tus brazos!

(Muere)

EL SEÑOR DE LAS AGUAS
(Desde las profundidades de las aguas)

¡En vano ha muerto en tus brazos
y son en vano todos tus sacrificios!
¡Pobre Rusalka!
¡Qué desgracia! ¡Qué desgracia!

RUSALKA
(Dando al Príncipe un último beso)

Por tu amor, por tu dulce amor,
por tu pasión breve e inconstante,
por todo lo que me ha hecho maldita,
¡que Dios tenga piedad de ti!

(Se sumerge en las aguas)

 

                       Kareol